Exkluzivní plavby suisse proti stárnutí


Z toho vyplývá pro překladatele poezie jedna rada: Při překládání básnických obrazů bývá užitečné nahlédnout do slovníku, abychom si připamatovali i odlišná spojení, v nichž se slovo vyskytuje a která jsou v mysli toho, pro koho je daný jazyk mateřštinou, bezprostředněji přítomná.

Jakou roli hrají tato slova v našem básnictví, ukazuje už fakt, že jedno z nich se objevuje dokonce přímo v názvu jedné Šrámkovy básnické sbírky.

Při jejich básnickém užití je v nás evokována především představa říční vody hladce splývající po povrchu kamenné překážky, přepadávající přes její okraj a naplňující okolí svým zklidňujícím šumem. Při úvaze o překladu básnického obrazu exkluzivní plavby suisse proti stárnutí tedy musíme porovnat jednotlivé významové prvky utvářející význam slov, a to tím způsobem, že si připamatováváme různé věty, v nichž se mohou vyskytnout. Jestliže z onoho souboru významových prvků, které tvoří potenciální význam slova, se v konkrétní promluvě sdělovací povahy uplatní vždy jen některé, v případě básnického obrazu tomu tak není, jeho účinnost spočívá právě v tom, že se v něm zhušťuje několikerá významová souvislost, a že tedy slova zůstávají mnohoznačná.

Ukažme si to ještě na jednom příkladu, při němž budeme srovnávat opět francouzský text s českým textem. Personifikace je tedy v originálu jen lehce naznačena, kdežto překlad Vrchlického jí dodává jednoznačnosti.

  1. Luxury 09/ by LuxuryGuideCZ - Issuu
  2. Maltraitance animale suisse anti aging
  3. Конечно, я не верю во все эти дерьмовые разговоры о телепатии, но совпадение, безусловно, заслуживает внимания.

V některých případech se právě taková asociace dřívějšího užití slova může stát pro překlad nepřekonatelnou překážkou. Motivující souvislost se známým obrazem filozofovým se takto v češtině vytratí, a s ní i část uměleckého účinku: v básni běží přece právě o to, že řasy milované ženy vzbuzují emoci srovnatelnou s metafyzickou závratí Pascalovou.

Může to být zrcadlo, jehož pocínování je porušeno, tedy zrcadlo osleplé, nebo i jen pouhé sklo, skrze něž je vidět, exkluzivní plavby suisse proti stárnutí které zároveň částečně zrcadlí i věci před sebou. Eventuální překlad bude samozřejmě záviset na kontextu, ale ona melancholicky zabarvená rezonance, která je připomínkou jiných veršů, v nichž byl obraz ve francouzské poezii užit, se v každém případě vytratí.

Všimneme-li si ale formy básně, ukáže se, že ani ta není jen něčím, co by připouštělo mechanickou nápodobu.

Интерес Ричарда к Никки восхищал Николь.

Z hlediska překladu je především podstatné, že určité rysy rytmické organizace nebo rýmových spojení jsou vnímány v různých jazycích odlišně. Pokud jde o rytmus, je přede- vším nutno uvědomit si rozdíly mezi prozodií jednotlivých jazyků: rozdíl mezi francouzštinou a češtinou je tu zcela nápadný.

Česká poezie vychází z prozodie sylabickotónické, to znamená, že u pravidelného verše je stejně důležité rozložení přízvuků jako počet jeho slabik. Francouzská poezie naproti tomu se řídí prozodií sylabickou, takže verš se tu nevyznačuje pravidelným rozložením přízvuků, nýbrž rozhodující je pouze počet jeho slabik, ale v případě klasického alexandrinu k tomu přistupuje také pravidelné umístění césury, která ho rozčleňuje ve dvě části.

To ovšem neznamená, že rozložení přízvuků nehraje roli v estetickém dojmu ze sylabického verše: právě proto, že není vázáno pravidly, může verši dávat měnlivý rytmus bohatě odstíněný. V češtině známe sylabický verš jedině z památek staročeské poezie a z poezie lidové nebo pololidové a má pro nás dnes zpravidla určitý charakter neumělosti. Proto byl sylabický alexandrin, typický verš francouzského klasicismu i romantismu, překládán veršem sylabotónickým, tedy veršem s pravidelným rozložením přízvuků, a lumírovská praxe ustálila konvenci, podle níž tomuto verši odpovídal v češtině pravidelný verš jambický.

Když Karel Čapek přepracoval pro jevištní uvedení Fischerův překlad Molièrovy hry, zdůvodnil zásady, kterými se při tom řídil, ve stati uveřejněné v roce pod názvem Český jevištní alexandrin.

exkluzivní plavby suisse proti stárnutí

Pokládá proto za nutné, aby na konci verše i na konci půlverše byl větný nebo významový přeryv. Naproti tomu není nijak třeba, aby kvůli zachování jambického půdorysu byla první slabika verše nepřízvučná. Český jamb, říká, není nikdy skutečným jambem, nýbrž trochejem s předrážkou.

Jambický rytmus je vlastní jazykům, u nichž není slovní přízvuk pravidelně na první slabice slov jako v češtině, a u kterých tedy vzestupný rytmus má základ v slovech začínajících nepřízvučnou slabikou nebo nepřízvučnými slabikami.

Daktylotrochejský dvanáctislabičný verš má ostatně v české básnické tradici pevný základ už ve verši Máchova Máje. Ani ona dvojdílná intonace, kterou Čapek při překladu francouzského alexandrinu požaduje, není u exkluzivní plavby suisse proti stárnutí ovšem absolutním pravidlem: existují, a to už v klasickém dramatu, i verše s výrazným členěním na tři úseky, jako třeba Corneillův verš: Toujours aimer, toujours pleurer, toujours souffrir. Lze tedy říci, že Čapkova reforma českého překladového alexandrinu není založena jen na přesnějším chápání francouzské rytmické organizace.

Vyplynula především z pochopení pro aktuální potřeby českého jeviště i pro vývojové nutnosti české poezie. Oboje vyžaduje v dané chvíli, aby rytmus byl založen více na intonaci než na stopovém půdorysu.

Není tedy náhodné, že tato reforma vyšla od překladatele, který ve své antologii francouzských veršů hledal nové prostředky pro překlad francouzské poezie symbolistické a posymbolistické. Při překladu alexandrinu existovala prostě dvojí možnost: buď umělé vytvoření přízvukové osnovy, které je čistě konvenčně přisuzována ekvivalentnost s rytmickou organizací cizího verše - a tato možnost byla realizována překlady lumírovskými - nebo zdůraznění veršové intonace jako závažného rytmického činitele, který je oběma rytmickým organizacím společný - a k tomuto řešení se přiklonil právě Čapek.

Mohlo za to účtování datového spojení po minutách, internet byl tehdy docela luxus. Dnes jsme online v podstatě neustále. A zní to téměř paradoxně, když se dozvídáme, že velké firmy dnes naopak vymýšlí, jak dát uživateli najevo, že s jejich službami či aplikacemi tráví až moc času.

Tento příklad nám ukazuje, že ani sama prozodická základna není vlastnostmi jazyka jednoduše předepsána. To dokazuje už fakt, že čeština se stala, jak už jsme zmínili, základem dvou prozodických systémů: sylabického v staročeské a lidové poezii a sylabotónického; a podle Romana Jakobsona také pokusy zavést v české poezii verš časoměrný, jak k nim docházelo v první půli minulého století, neuspěly nikoli proto, že by se příčily duchu jazyka, nýbrž proto, že narážely na určité, historicky vypěstované způsoby vnímání verše.

V zásadě lze říci, že k tomu, abychom verš vnímali jako verš, musí být v našem povědomí aktivizována určitá rytmická osnova, kterou s ním konfrontujeme, a ta není nikdy daností jazykovou, nýbrž je určitým kulturním výtvorem.

Přitom je pro básnický rytmus určitá míra nepravidelnosti stejně závažná jako pravidelnost. V případě českého a francouzského verše šlo o konfrontaci prozodického systému sylabického a sylabotónického.

Ale třeba Walterův překlad starogermánské Eddy ukazuje, že v češtině by bylo možno v exkluzivní plavby suisse proti stárnutí napodobit i verš čistě tónický, s jakým se setkáváme v poezii starogermánské. U toho nezáleží na počtu slabik, nýbrž na existenci čtyř významových a přízvukových vrcholů, přičemž tato struktura je podtržena exkluzivní plavby suisse proti stárnutí, tj.

exkluzivní plavby suisse proti stárnutí masky na suchou pokožku z vrásek

Překlad zavádějící i v českém verši takovouto tónickou organizaci může být pak vnímán jako zajímavá inovace; vypadá to asi takto: Náhle se válečník nacházel v síni, v paláci pod vodou podivně děsivém, v němž voda a vlny jej netiskly v objetí, neboť sklenutá skála silou svou zdržuje hltající hlubinu Jestliže si při četbě takovýchto českých veršů čtenář uvědomí jejich strukturu, takže se v jeho mysli zformuje příslušná rytmická osnova, je za to odměněn vnímáním rytmu zajímavě odstíněného.

Toto je ovšem experiment trochu okrajový, který padá v úvahu jedině při překládání poezie starogermánské. V podstatě je takovým tónickým veršem ovšem i verš Stočesových překladů čínské poezie. A právě organizace verše čistě tónického nám pomůže pochopit některé odlišnosti, které existují mezi sylabotonickým veršem anglickým, německým a ruským.

Sylabismus v nich totiž v různé míře ustupuje principu tónickému, což se projeví tím, že se v různé míře toleruje, aby rytmické takty, kterými je verš tvořen, byly rozšířeny o nadbytečné slabiky. Z anglické poezie uvádí Jiří Levý příklady takového uvolněného verše u Coleridge, Byrona i Shelleyho; a jisté procento veršů nepravidelných co do slabičného rozsahu mají i Shakespearovy blankversy.

exkluzivní plavby suisse proti stárnutí silné vrásky na čele

U ruského a německého verše se takové nepravidelnosti uplatňují rovněž, ale v jiné a navzájem odlišné míře: zatímco německé verše mají méně odchylek od rytmického schématu než verše ruské, anglické verše jich mají naopak více, takže jak konstatuje polský badatel citovaný Levým, Rusovi německý verš připadá příliš jednotvárný a anglický nedostatečně rytmický. Rozdílná je však mezi těmito národními literaturami i historie uplatnění principu tónického a principu sylabického, což má důsledky pro vnímání lidovosti formy: tak například známý schůdkovitý verš Majakovského navazuje svou tónickou organizací na některé typy lidové poezie.

Obecně lze říci, že pokud se při překladu cizí poezie přesně zachová rytmická organizace originálu, ta nicméně může v souvislosti s odlišnými kulturními tradicemi dostat jinou funkci.

Na pozadí rytmických tradic příslušné národní poezie je často třeba chápat i rytmickou organizaci volného verše: existují zpravidla určité typy verše uvolněného, které dovolují rozpoznat, že v jejich pozadí se skrývá třeba v případě poezie francouzské rytmická struktura alexandrinu, nebo v případě poezie německé osnova hexametru či volného shakespearovského blankversu.

Také přesah mívá ve verši různých jazyků odlišnou funkci: jak upozornil Ludvík Kundera, německý přesah působí na rozdíl od přesahu v českých verších méně ostře, a jeho mechanické napodobení může tedy někdy nevhodným způsobem zdůrazňovat to, co v původním textu zdůrazněno není, a vzbuzovat dojem ostrého předělu tam, kde originál budí exkluzivní plavby suisse proti stárnutí dojem významové plynulosti.

Ještě nápadnější je vliv rozdílných kulturních tradic při vnímání rýmu, i když se přitom uplatňuje také různost možností, které ten který jazyk dává pro nacházení rýmových shod. Jak vypočítává Jiří Levý, české slovo láska má se svými čtrnácti pádovými koncovkami deset akusticky rozdílných tvarů a italské slovo amare představuje ve svých různých tvarech základ několika desítek rýmů.

V jazycích analytických naproti tomu zůstávají slova téměř neměnná, takže na slovo love může anglický básník rýmovat pouze tři slova. To má pak za následek, že se tu vyvinulo rozdílné vnímání rýmu. Nápadné je to zejména u takzvaného rýmu bohatého, při němž se rýmová shoda týká i souhlásky předcházející rýmující se samohlásce.

V češtině může být příkladem třeba Máchův rým zřela - mřela; a domnívám se, že české cítění nevnímá takové rýmy jako zvláštní rýmovou kategorii. Takto jsou zato pociťovány ve Francii, kde se vyskytují už v poezii klasické, ale zvláštní preferenci se těší zejména u Victora Huga. Vyžadována bývá taková shoda opěrné souhlásky naproti tomu v poezii ruské.

Neznalost těchto diferencí může někdy překlad znehodnotit, exkluzivní plavby suisse proti stárnutí ukazuje příklad citovaný Levým: překlad Tomanovy básně do angličtiny, pořízený českým překladatelem, byl pro anglické vnímání nepřijatelný právě proto, že nerespektoval tento odpor anglického vnímatele k rýmům se shodou opěrné souhlásky.

Zato zase Angličan vnímá jako rým někdy dokonce i pouhou grafickou shodu slov, která se přitom vyslovují různě, jako třeba u rýmové dvojice love - move. S rozdílnostmi jazykových systémů souvisí i rozdílné hodnocení rýmů dvojslabičných v češtině a angličtině: zatímco pro češtinu je dvojslabičný rým jakousi bezpříznakovou formou rýmu, v angličtině s její převahou jednoslabičných slov má hodnotu rýmu nadměrného, a jako takový je typický pro některá díla poezie romantické.

Exkluzivní plavby suisse proti stárnutí moderní české poezii, a tedy i v překladovém verši, působí příliš mechanicky, a proto před ním bude dána přednost spíše pouhé asonanci. Zároveň na těchto posledních příkladech vidíme, že i tato rozdílná vnímavost pro různé typy rýmů je vlastností historicky proměnlivou.